BRIDES OF DESTRUCTION jsou relativně nová kapela z Los Angeles, donedávna však kormidlovaná dvojicí zkušených harcovníků v oblasti kalifornského glam a street rocku, a sice Traciim Gunsem (kytara, ex-L.A.GUNS) a Nikkim Sixxem (baskytara, dnes už opět MOTLEY CRUE). Jejich debutové album z loňského roku neoslnilo, ale na druhou stranu ani vyloženě nepropadlo. Nacházelo se na něm několik opravdu povedených rockových skladeb. Problémem však byla jeho krátkost (pouhých 30 minut), díky které nebylo možné přesvědčivě určit perspektivy souboru do budoucna. Letos už se šéf  znovu sjednocených MOTLEY CRUE – Nikki Sixx – v řadách „nevěst“ nenachází, nicméně tento fakt se na změně hudebního směřování ani kvalitě materiálu nijak neprojevil.

Novinka „Runaway Brides“ stylově představuje tytéž BRIDES OF DESTRUCTION co první album „Here Comes The Brides“ před rokem, tedy směs motorkářského rock´n´rollu a punku. Album stejně jako debut trpí nevydařeným masteringem. Zvuk je znovu matný, neprůrazný, zřejmě se při nahrávání opět šetřilo v domnění, že z dávné minulosti osvědčená značka hlavního střelce kytaristy Traciiho Gunse určitou prodejnost zaručí. Album nabízí větší počet skladeb než debut, ty však mluví spíše v neprospěch kolekce, neboť jen čtyři z nich mne upoutaly. Nahrávka tak působí velmi naředěně, jakoby byla vytvořená z povinnosti kytarové legendy k jeho dlouholetým příznivcům. Ani zpěvák London LeGrand definitivně nepřesvědčil. U prvního alba jste si mohli lámat hlavu, zdali je díky svému originálně hovězímu chrapláku zpěvákem geniálním, nebo vysloveně špatným, kterému pomohla studiová technika k výraznému dokreslení hlasu. Na tomto albu působí LeGrand ještě rozporuplněji a dává tak za pravdu druhému tvrzení, že jde skutečně o pěvce velmi průměrného. Ze skladeb upoutají jen úvodní našlapaný rock „Lords Of The Mind“, punkový sprint „Deadman´s Ruin“ a výpravná balada „Criminal“. Vrcholem je pak velmi vydařená píseň „Porcelain Queen“. Jde o skladbu, která se pomalu rozjíždí v doprovodu klavíru. Její zajímavá zpěvová linka ji poté vytáhne z baladické fáze ke grandiózní svižné hitovce – hodně proměnlivá pestrá píseň ovlivněná AEROSMITH. Zbytek je však velmi průměrný street rock z Los Angeles, sice zemitější a syrovější než ten od dnes už konkurenčních L.A.GUNS, ale na druhou stranu méně aranžérsky i zvukově dodělaný. Album díky uspěchanosti pronásleduje jakési demáčové stigma, kterého si budete vědomi při každém jeho poslechu.

V porovnání s tím, čím se první kalifornská rocková liga představovala v minulosti, je toto album slabé. Jelikož v současnosti tento styl není příliš frekventovaný, je zde i pro „nevěsty“ méně konkurence. Recenze je tedy napsána s trochou benevolence. A tak tvrdím – průměrný americký rock, plný frajerských siláckých póz a solidních instrumentálních výkonů. Problém je ve zvuku a, co je horší, i v skladatelské invenci. V porovnání s debutem BRIDES OF DESTRUCTION to „dvojka“ uhraje jen tak tak na remízu – obě alba však mají mizerný zvuk a nadpoloviční většinu skladeb, které nezaujmou.